Vyhraďte rodině místo před kariérou

Jen málo lidí, kteří byli v životě úspěšní, dosáhlo také toho nejdůležitějšího úspěchu, a to být dobrým otcem a podílet se na radostech a zvláštním rozměru, který může úzký vztah s členy rodiny člověku poskytnout.

My, kteří jsme velkou měrou zapojeni do práce v obchodní oblasti, se velice často ocitáme v nebezpečí, že přijdeme o největší bohatství - o svoji rodinu.

Jsem přesvědčen, že jen málokdo si tak počíná vědomě. Vracím se v mysli zpátky do dob, kdy byly moje děti malé. Pomáhal jsem budovat firmu, což mě plně zaměstnávalo. Na tom nebylo nic špatného, jenom jsem si to jednoduše nechal přerůst přes hlavu. Vzpomínám si na chvíle, kdy se mě děti ptaly: "Tati, můžu ti něco přečíst?" Odpovídal jsem jim: "To určitě, ale mohli bychom to udělat jindy?" Říkal jsem "jindy", nemyslel jsem "nikdy". Jak jsem měl vědět, že přijde den, kdy se přestanou ptát? Proč mi nikdo neřekl, že to "volnější období", k němuž jsem se upínal, období, kdy budu mít více času na to, na čem mi nejvíce záleží, nikdy nenastane?

Nebyl jsem hloupý. Pravděpodobně bych to byl pochopil. Proč mi tedy nikdo nepoukázal na naprostou bezúčelnost toho, že tvrdě pracuji, abych svým dětem poskytl vše, co jsem jako dítě neměl, a proto mi nezbývá čas dávat jim to, co jsem měl? Copak se v mém okolí nenacházel člověk, který by mě mohl varovat, že dveře dětství se zavřou tak rychle a tak definitivně?

Žijeme ve společnosti, která náš úspěch velmi často poměřuje tím, co vlastníme, v jakém domě bydlíme, jakým jezdíme autem a kam si můžeme dovolit jet na dovolenou. Ale udělali bychom dobře, kdybychom se ptali nejen na to, kolik tyto věci stály v penězích, ale kolik stály v jiných ohledech - kolik času navíc musíme pracovat, abychom za ně zaplatili.

"Dny, v nichž vaše děti chtějí, abyste se přišli podívat na jejich školní zápas, naučili je pouštět draka a naslouchali stále znovu jejich příhodám, jsou velmi omezené. Ohromnou rychlostí se k vám blíží chvíle, kdy navrhnete svému čtrnáctiletému synovi: "Chtěl bys jet o víkendu na ryby?", a on odpoví: "Nezlob se, tati, ani ne - už jsem slíbil kamarádům, že s nimi někam půjdu."

Vyprávěl jsem jim o jednoduchém početním úkonu, který jsem jednou večer provedl a který změnil můj život. Spočítal jsem, kolik dnů má prvních osmnáct let života mých dětí. Došel jsem k číslu 6 575. Za žádný úspěch, peníze ani věhlas si nemůžeme koupit ani o jeden den navíc. Je-li vašemu potomkovi deset let, zbývá vám ještě 2 922 dnů. Uzavřel jsem: "Chápu stejně jako všichni ostatní, jakým tlakům nás vystavuje moderní podnikání, ale tyto dny v životě vašich dětí se nedají ničím nahradit. Pokud je to jen trochu možné, snažte se ani o jeden z nich nepřijít."

Když jsem domluvil, vstal předseda, asi tak šedesátiletý muž, aby mi poděkoval. Zjevně mu činilo potíže mluvit, ale nějak se mu podařilo odříkat svůj závěrečný komentář. Pak se posadil vedle mě na pódium. A vtom jsem spatřil, že má oči zalité slzami. Měl jsem na paměti, že nás všichni posluchači sledují, a tak nevtíravě, jak jen to šlo, jsem se ho zeptal, jestli mu něco není. Obrátil se ke mně a odpověděl: "To je v pořádku. Jen mě to všechno nějak dojalo. Byl jsem teď pět dnů v zámoří a když jsem se vrátil, zeptal jsem se svého čtrnáctiletého syna: "Tak co, stýskalo se ti?" A on řekl: "Nestýskalo, tati - protože tu stejně nikdy nejsi." Pak pokračoval: "Víte, co mě nejvíc rozhodilo? Že to syn vůbec neříkal jízlivě. Jenom vyjádřil to, co už se pro nás všechny stalo životním stylem. Naklonil jsem se, dotkl se jeho paže a řekl jsem: "Nikdy není příliš pozdě." Myslel jsem to dobře, ale neříkal jsem úplnou pravdu. Pravda je taková, že i když si tento muž ještě může vybudovat úžasný vztah se svým synem, nikdo už nemůže ani jednomu z nich vrátit léta, která jsou pryč. V té době se zdálo, že příležitost stát na pomezní čáře při fotbalových zápasech tu bude napořád, a když otec řekl: "Příští týden, chlapče - příští týden určitě přijdu", myslel to vážně. Jen prostě bylo neustále třeba psát obchodní plány a naslouchat účetním, a stovky lidí vyžadovaly, aby jim věnoval kousek svého života. Jeho syn však nic nevyžadoval - jen se ptal - až se pak jednoho dne prostě přestal ptát.

Proč máme takhle žít? Jaké množství peněz nebo moci je třeba, aby nás zlákalo žít tak, že máme neuvěřitelně vysokou životní úroveň, ale mizernou kvalitu života? Odpověď má trpkou příchuť. Žene nás iluze závodu. Abychom této iluzi porozumněli, musíme nejprve pochopit skutečnost. Skutečností je olympijský maratonský běžec, který vstává o páté, dusá po známých cestách a při svém tréninkovém běhu statečně snáší tmu i chlad. Znamená to vzdát se času stráveného s rodinou nebo s přáteli nebo vzdát se zábavy, protože pro bezprostřední budoucnost musí být závod vším. Člověk se cele oddá svému snu - možnosti získat cenu. A při běhu ulicemi sní o okamžiku, kdy vystoupí na stupně vítězů a za zvuků národní hymny zvedne do výšky medaili.

(Úryvky jsou z knihy Roba Parsonse - K jádru úspěchu)