Jako na pranýři

Německá televizní hlasatelka napsala novinový článek a knihu. V článku nazvaném „Je emancipace omyl?“ napsala, že kariéra a děti ženy přetěžují. V knize „Evin Princip“ („Das Eva-Prinzip“) hlásá „novou ženskost“ a potřebu rozpomenout se na tradiční ženské role. Psala o špatném svědomí mnoha pracujících žen, když dávají své děti ráno co ráno do jeslí. O tom, že děti potřebují rodiče, především matky. Protože je to žena, kdo vytváří pocit jistoty a harmonie, teplého domova a kdo v neposlední řadě peče lepší štrůdl.
Knihy, a právě na věčné téma muži a ženy, ovšem vycházejí pořád. A tak jsme zmíněnou knihu mohli, ale nemuseli zaznamenat, o tezích, které hlásá, jsme mohli, ale nemuseli diskutovat.
Namísto toho se strhla smršť, která zdaleka předčila debatu o Günteru Grassovi a jeho přiznaném členství v SS. Vlna pobouření zasáhla dokonce i Švýcarsko, kde sedmačtyřicetiletou televizní moderátorku Evu Hermanovou až dosud nikdo neznal. Její teze jsou prý „urážlivé“, říkaly ženy, a jednu televizní kolegyni Evy Hermanové naplnil „soucit a pohrdání“. (Urážlivé? Řadu žen potěší, když pochválíme jejich štrůdl či útulný domov. Ale budiž.) Političky mluvily o „zastaralých“ myšlenkách, Süddeutsche Zeitung o „předpotopních tezích“ a podle Frankfurter Allgemeine Zeitung chce Eva Hermanová jen provokovat. Magazín listu Tages Anzeiger křičel „ŽVÁÁÁSTY!“, deník sám přišel s poněkud klopotnou větou „Tragické, že nejde o vtip“.
Proč tak zostra? Proč ten vztek? Nepřiměřenost reakce působí jaksi podezřele. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že se tu autorka dotkla velmi bolavého bodu. Položila správné otázky a (vedle několika nereálných) poskytla i několik správných odpovědí. Ženy si koneckonců nepřetržitě stěžují na obtížnou slučitelnost mateřství s povoláním. Jenom, že politicky korektní úvahy většinou končí u požadavku většího počtu jeslí.
Ale kdo myslí dál, musí počítat se surovými útoky. Anebo s tím, že ho, pokud možno příslušníci stejného pohlaví, zesměšní. Evu Hermanovou nazývají „nadměrným bonbónem“, protože se ráda obléká do růžové. Je to „blonďatá mluvící panna“ (tak ji nazval v Süddeutsche Zeitung jistý muž), „načesaná hlásná trouba“ s „pěstěnými hlasatelskými nehty“ a dojemně působí „vysoké nasazení jejích prsou“ (jasně: muž v bulvárním Bildu).
Podle kritiků obého pohlaví vrací Hermanová ženskou otázku o století zpátky. Jejich vlastní obraz ženy je přitom mnohem archaičtější: Atraktivní plavovlasá žena s nalakovanými a pěstěnými nehty nemá co myslet. Má-li ovšem přesto vlastní představy a napíše dokonce knihu, čeká ji posměch a škodolibost.

Mluvili jsme s Evou Hermanovou telefonicky. Je to výmluvná žena s vytříbenější argumentací, než by se z mediálních zpráv dalo očekávat.

Počítala jste s takovým popraskem, paní Hermanová?

Čekala jsem, že kniha zčeří hladinu. Ale že vyvolá tak výbušné reakce, jsem tušit nemohla. Jedním z důvodů vyostřené debaty je nesprávná interpretace řady mých tezí.

A kterých?

Prý chci poslat ženy zpátky k plotně. Ale o nic takového neusiluji. Jde mi o to, abychom zvážili situaci ženy v naší společnosti. Také jsem nikdy neřekla, že ženy mají přestat pracovat. Mladá žena má přirozeně studovat. Já jen doporučuji, aby když přijdou děti, zbrzdily. A položily si otázku: je správné dítě v prvních třech letech jeho života odkládat? Vědomě to formuluji vyhroceně. Z výzkumu kojenců víme, jak důležité jsou první tři roky. Z dítěte, které se u rodičů cítí dobře, se vyvíjí stabilní osobnost. Nechci se vrátit do padesátých let. Ale se svými dětmi bychom měli zacházet uváženěji.

Těší Vás výjimečný mediální zájem, anebo Vás zlobí, že se skutečně nemluví o obsahu Vaší knihy?

Když se boří tabu – a tady se jedno očividně boří – hladina se zpočátku vždy velmi rozbouří. Jsem přesvědčená, že v druhé fázi se o věcech bude diskutovat věcně. Protože jde o skutečné problémy. Že jsou ženy přetížené a trpí tím, že se rozpadají rodiny, jsem si přece nevymyslela. Pro naši společnost je příznačná absence svazků. V Hamburku žijí děti už jen v osmnácti procentech domácností. Vždyť to je děsivé.

Proč na Vaši knihu reagují tak útočně právě ženy?

Protože se cítí osobně dotčeny. Novinářky, které se mnou dělaly rozhovor, už na mě i křičely. Podle toho poznám, co se v nás děje. Články se mi vysmívají: Hermanová prý je ujetá. To je snazší než se s problémem vypořádat.

Působíte velmi klidně. Ty zlomyslnosti se Vás přece musejí dotýkat.

Ne. Lidský rod už ve mně dávno nevzbuzuje údiv. Navíc jsem přesvědčená o důležitosti diskuse. Je přece škoda, když pětačtyřicetiletá žena, která se věnovala práci, sedí smutně, protože nemá děti a říká si: Nějak jsem to propásla.

Jaká reakce byla nejhorší?

ZDF mě pozvala do talkshow. Kolem stolu tam seděli lidé, kteří byli bez výjimky proti mně, plus dva z publika. Se svým názorem jsem tam byla sama. Jako moderátor – sama moderuji talkshow – musím osamoceného hosta podpořit. Ale tady to bylo naopak. Uspořádali více než hodinový tribunál, připadala jsem si jako na pranýři. Naštěstí jsem věřící člověk a vždycky vím, že za sebou mám pár neviditelných bojovníků.

Jak na Vaši knihu reagují běžní lidé?

Dostala jsem přes tři tisíce e-ma-ilů. Většina mi vyslovuje plnou podporu. Na celých stránkách mi lidé líčí vlastní život. Jsou vděční a říkají: jak je hezké, že už si teď nemusím ospravedlňovat, když zůstanu s dětmi jako žena v domácnosti.

Čtou muži Vaši knihu jinak než ženy?

Mnozí se mnou souhlasí, ale nikdy by to neřekli nahlas, protože nechtějí působit jako machové. Muži mi líčí, že je ženská síla znejisťuje a že se částečně cítí nepochopeni. Má kniha, jejíž teze se probírají v kancelářích, restauracích a tramvajích, jim skýtá možnost mluvit s vlastními partnerkami. Slýchám o mužích, jejichž děti chodí do jeslí proti jejich vůli, protože žena chce pracovat. Teď může takový muž říct: Moment, tak samozřejmé to není.

Vy sama patříte k ženám, pro něž byla kariéra na prvním místě. Co Vás vedlo ke změně uvažování?

Vždycky jsem chtěla mít děti, ale odkládala jsem je. Až mé biologické hodiny tikaly stále hlasitěji a já jsem už nedokázala minout jediný kočárek, aniž bych se nepodívala dovnitř. Když jsem pak čekala dítě, změnila jsem se. Děti se mi staly tématem, zvláště svědomitost vůči nim. Napsala jsem knihu o kojení a něžném usínání a se svým děťátkem jsem navštěvovala kongresy o výzkumu vazby (attachment research) a podobně. Byla bych ráda měla víc dětí, ale bohužel už jsem byla příliš stará.

Daniela Niederbergová

Převzato z Rodinná politika, č.1 a 2/2007, www.obcinst.cz