Uhajte alespoň první tři roky!

Je nejznámější švédskou matkou a Astrid Lindgrenovou pedagogické literatury: Anna Wahlgrenová. Se třemi muži měla devět dětí a řadu let se o svou rodinu starala sama. Celkem byla sedmkrát vdaná. Napsala sedmadvacet knih, všechny po chvilkách, když děti spaly. Před třiadvaceti lety vydala ve Švédsku výchovnou příručku „Kniha o dětech“ (Barnaboken), která před dvěma vyšla i v německém překladu.

Ve Skandinávii se jí dodnes prodalo půl miliónu výtisků (v Německu osmdesát tisíc). Wahlgrenové názory jsou přitom zcela nešvédské: odmítá jesle a obhajuje, aby malé děti zůstávaly ve své „smečce“, čili aby se s jedním či více rodinnými příslušníky doma podílely na každodenním životě. „Malé děti nás potřebují,“ zní její krédo.

Ve Švédsku za to u sociálních politiků sklidila jistou kritiku. Naproti tomu rodiče si její knihy oblíbili, protože tlumočí radost z každodenní výchovné práce a do popředí kladou potřeby dětí. Nekonvenční způsob života přivedl Wahlgrenovou v otázkách výchovy ke konzervativním názorům. Prosazuje pevný denní rozvrh jídla, spánku a her, jasná pravidla, prostou stravu a zcela důvěřuje schopnosti malého dítěte učit se všemu potřebnému samostatně – pokud se cítí bezpečně a naučilo se zaměstnávat samo. Anně Wahlgrenové je šedesát čtyři let a má jedenáct vnoučat.

V mnoha evropských státech si švédský model berou za vzor: Po prvním roce života se tu děti dávají do celodenních zařízení. Nemají si jiné evropské státy ze Švédska brát příklad?

Ne, v žádném případě. Posledních dvacet let nejsou švédské děti příliš šťastné. Příliš brzy ztrácejí domov a rodinu. Malé děti se málo smějí a nehrají si svobodně, obrazotvorně a bezstarostně. Mezi mladistvými přibývá depresí, problémů s alkoholem a drogami. Řada dospívajících říká: „Nemáme vůbec nikoho, s kým bychom mohli mluvit.“ My Švédové se snažíme dostihnout Spojené státy, chceme v podstatě „American way of life“: hodně pracovat, hodně vydělávat, hodně spotřebovávat. Způsobem, který budí obavy, přibývá mezi mladistvými násilí – život zdrsněl. Ve Švédsku připadá na ženu průměrně 1,7 dětí, v Německu 1,3.

Je Švédsko zemí dětem příznivě nakloněnou?

Ne. Ve Švédsku je jen snazší se vlastního dítěte zbavit. Dnes však už najdete jesle, v nichž se o dvacet jednoročních dětí starají dvě vychovatelky. Jen si to představte! Řada dětí se ještě nedovede sama najíst, takřka všechny nosí pleny. To nejde už z praktického hlediska, o emocionální stránce ani nemluvě. Vidíte: Švédský sociální stát není dobrým vzorem, protože se tu děti a staří lidé odkládají – a vede se jim přitom špatně. To je podle mého názoru jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsme se rozhodli pro novou vládu.

Co doporučujete rodičům malých dětí?

Rozhodně žádnou institucionální péči pro děti mladší tří let. Mladým rodičům říkávám: Uhajte aspoň první tři roky! Jeden z nich by měl s dětmi žít a hospodařit doma, je jedno, jestli otec nebo matka. Žádné ze svých dětí jsem nedala do jeslí, protože jsem chtěla být s nimi a učit se od nich. Život ve Švédsku je samozřejmě nákladný a mnoho rodin se do-mnívá, že potřebuje dva platy. Ale v době, kdy jsou děti malé, je také možné změnit priority ve prospěch těch nejmenších a slevit z životní úrovně. Čerstvě zamilovaní dospělí lidé se mohou zříct části blahobytu, a přesto být velmi šťastní. Proč by nás k tomu nemohl vést i respekt k základním potřebám našich dětí?

Jak se toto pojetí srovná s feministickým názorem, že k emancipaci ženy patří i její vlastní povolání?

To se spolu vůbec dobře nesrovnává. Sama jsem bezpochyby emancipovaná, ale pokládám za špatné, že feminismus převzal obraz světa práce, který vytvořili muži. Děti v tomto světě představují překážku a musí z cesty. Stejně to vidí i zaměstnané ženy. Muži nikdy nemuseli řešit problém, jak skloubit povolání a rodinu. Proto se takový problém až dosud neřešil jinak, než že se děti odloží. Musíme ovšem změnit svět práce, a ne z něho vypudit děti.

Ale jak? Ne každý může jako vy psát doma články či knihy.

Musíme vrátit práci do rodin. V zemědělství kupříkladu děti nerušily, nýbrž pomáhaly. Ve společném boji o přežití měl každý své drobné úkoly a děti to naplňovalo hrdostí a štěstím. Děti potřebují pocit, že jsou potřebné – a to nejen emocionálně, nýbrž ve zcela praktickém smyslu. Přirozeně nemůžeme zvrátit industrializaci. Ale všude tam, kde se nám nepodaří vrátit práci do rodin, bychom měli mít možnost brát děti do práce. V obchůdcích, restauracích či u osob samostatně výdělečně činných je to snazší, ale jít by to mělo i ve velkých firmách. Podnikovou mateřskou školu v těsné blízkosti rodičů, s pravidelným dohledem otce či matky, by měla mít každá větší firma.

Podle pracujících matek nerozhoduje množství času stráveného s dětmi, nýbrž jeho kvalita. Souhlasíte s tímto názorem?

Ne, rozhodně ne. Jen si představte, že se zamilujete do ženatého muže. Má stále málo času, protože přece musí být v práci a s vlastní rodinou. Vy si čím dál víc budete přát sdílet s ním i všední život. A ten muž vám bude říkat: „Ale miláčku, záleží přece na kvalitě, ne na množství. Teď mám na tebe třicet minut a chtěl bych se s tebou vyspat.“ S tím byste byla spokojená? Děti v tomto ohledu cítí stejně jako dospělí: Chtějí s námi sdílet všední život, nejen mimořádné okamžiky. Nová švédská vláda oznámila, že bude v budoucnu finančně podporovat rodiče, kteří pečují doma i o děti starší jednoho roku. Pokládám za správné umožnit rodičům, aby si sami vybrali, zda budou o děti pečovat sami, anebo je dají do jeslí. Stále víc mladých otců se stará o malé děti a pozoruji zajímavý vývoj: Dříve psaly mladé matky knihy o tom, jak strašný je život s malými dětmi doma a jak moc jim schází práce. Dnes píší mladí otcové pravý opak: Jak báječný jim připadá čas strávený s potomky. Říkají, že by na děti chtěli mít víc času. Možná tedy mladí otcové dokáží to, čeho pracující matky nedosáhly: změnit svět práce tak, aby byl vlídnější k dětem.

Rozhovor vedla Ute Rasche. Z německého originálu vydaného ve Frankfurter Allgemeine Zeitung 17. 10. 2006 přeložila Veronika Dudková. Převzato z Rodinná politika, č.1 a 2/2007, www.obcinst.cz