Úvod do studie

Zatímco v socialistických zemích střední Evropy byl ideál matky pracující na plný úvazek téměř nezpochybnitelný, matky v západní Evropě musely o své právo prosadit se na trhu práce vcelku tvrdě bojovat. Mnohé z nich ale v současnosti jakoby chtěly sestoupit z kariérního žebříku a vyměnit zasedací místnost za mateřství na plný úvazek. Znamená to zánik jednoho hnutí nebo začátek jiného?

Není to tak dávno, kdy se zdálo nejen jako možné, ale přímo nevyhnutelné, že ženy naprosto ovládnou svět práce. Stačí se vrátit na konec devadesátých let. Už dvě desetiletí probíhala feministická revoluce, podle níž se ženy měly chopit spravedlivého podílu na moci a zajistit si rovné platy s jejich mužskými kolegy a kvóty nejrůznějšího druhu. Byl to čas superžen, který byl např. ve Velké Británii ztělesněn top manažerkou Nicolou Horlickovou, která úspěšně spravovala nejen svou pětičlennou rodinu, ale zároveň i investiční fondy v hodnotě přes 7,5 miliard liber a to i přes to, že jedna z jejích dcer umírala na leukémii a plicní infekci.

V mnoha ohledech skutečně došlo k odstranění většiny bariér pro uplatnění žen na trhu práce. V současnosti se ovšem začíná mluvit spíše o tzv. „bariéře mateřství“, která ve zkratce znamená, že pokud máte děti a chcete je vidět více než pár hodin denně, je pro vás mateřství překážkou dostat se k top pracovním a společenským pozicím. Neznamená to, že by matky neměly schopnosti tyto pozice zastávat, ale že o ně čím dál více ztrácejí zájem.

Jedná se samozřejmě o velmi kontroverzní téma a zvláště na půdě postkomunistických zemí, kde se po období silně regulovaného pracovního trhu před ženami otevřely netušené pracovní i další příležitosti, což se mimo jiné projevilo i rapidním poklesem porodnosti během devadesátých let a fenoménem odkládání mateřství. Není pochyb o tom, že mnoho rodičovství oddaných matek by mohlo dosáhnout mnohem lepšího postavení, kdyby nemusely čelit dvojím standardům a šovinismu obvyklému i v naší pracovní kultuře. Není to ale vždy tak, že by pro ženy byla jediným problémem diskriminace na pracovišti. Zvláště v západní Evropě se začíná mnoho žen z trhu práce stahovat dobrovolně. Samozřejmě ne každá žena si to může z ekonomických důvodů dovolit a jedná se především o elitní skupinu žen, jejichž partneři uživí rodinu z jednoho platu. Přesto je ale zajímavé, že se často jedná právě o ty ženy, které předtím věnovaly takové úsilí, aby se dostaly na vrchol. 

V západní Evropě dochází ke změně klimatu. Pracovní kultura a etika 80tých a 90tých let spojená s konzumním přístupem k životu začíná být revidována a to dalo ženám mnohem větší prostor promyslet, jakou hodnotu přikládají rodině, a rozhodnout se, zda chtějí, aby se jejich práce přizpůsobovala jejich rodinnému životu či naopak. Výzkumy ukazují (Hakim 2003a), že naprostá většina žen nechce svou rodinu obětovat svému zaměstnání. Vyzkoušely si to a přišly na to, jak obtížné, stresující a v posledku i málo uspokojující to je. Těmto ženám nedělá problém vidět samy sebe jako rovnocenné mužům, mají prostě jen odlišné cíle a necítí, že by musely sobě či komukoli jinému v zaměstnání něco dokazovat.

Pracovní prostřední „přátelské rodině“ se pozvolna i v naší zemi stává předmětem zájmu a dokonce i vládní garnitury přicházejí s opatřeními, která by měla ulehčit sladění pracovního a rodinného života. Přinese ovšem tato politika založená v převážné míře na zvýšené regulaci, nárůstu kapacity předškolních zařízení a propracovaném systému zaměstnaneckých práv skutečné zvýšení kvality rodinného života v naší zemi? A přinesou tato opatření změnu k lepšímu pro ženy, na kterých především leží břemeno slaďování práce a rodiny?

Současné vládní programy jsou, zdá se, založené na předpokladu, že by muži a ženy měli být zcela homogenní a zaměnitelní. Podle této vize rodinného života by měli dospělí v produktivním věku bez ohledu na pohlaví a rodičovský status být v ideálním případě všichni zaměstnáni na plný úvazek, být rovnocennými živiteli a mít stejný podíl na domácích pracích.
Problém ovšem spočívá v tom, že tato vize zcela ignoruje změny, které nastávají v životě žen, jež se stávají matkami. Předpokládá, že ženy si v případě rozhodování mezi prací a domácími odpovědnostmi volí stejným způsobem jako muži. Jinými slovy, že jejich prioritou bude vždy co nejrychlejší návrat na trh práce. Výzkumy ovšem ukazují, že si ženy volí svou životní strategii podle jiných priorit než jejich protějšky. Dnešní ženy se bez obtíží vidí jako zcela rovnocenné mužům, ale nemyslí si, že by nutně musely být stejné jako oni. Zvláště pokud se některá z nich stane matkou, jen malé procento z nich zůstane zaměřeno převážně na svou kariéru. Většina z nich si zvolí strategii více zaměřenou na domov – omezení pracovní doby, přechod na částečný úvazek nebo opuštění trhu práce. Velký počet matek, které zůstávají v zaměstnání díky finančním tlakům trvale vyjadřuje, že by preferovaly, kdyby mohly více času trávit doma.

Nejnovější výzkumy týkající se životních strategií a voleb žen v současných vyspělých západních společnostech vedly k formulaci tzv. preferenční teorie, jejíž hlavní proponentkou je Dr. Cathrine Hakimová z London School of Economics. Hakimová se pokusila ověřit svou teorii na hypotéze, podle níž mají preference žen v oblasti životního stylu tendenci určovat i jejich životní strategie, přičemž tvrdí, že se rozhodnutí žen v oblasti zaměstnání budou i přes přínos tzv. „revoluce rovných příležitostí“ i nadále lišit od voleb mužů. Některé z výstupů jejích výzkumů se objeví i v této brožuře. Naznačují, že před tvůrci veřejné politiky existuje jasná volba – buď bude vláda brát preference samotných žen v potaz a nebo jim svá opatření nadiktuje ve víře, že ví nejlépe, po čem ženy touží. Výzkumy ukazují, že pro většinu žen jsou jejich vztahy a rodina vysokou prioritou. Má-li vláda skutečně respektovat reálné životní volby a preference žen, je nezbytné, aby přizpůsobila svou sociální a zaměstnaneckou politiku realitě 21. století a nikoli egalitárnímu dogmatu.