Klasifikace preferencí žen

Tyto tři preferenční skupiny jsou v tabulce č. 1 definovány jako ideální typy s odhadem relativní velikosti jednotlivých skupin ve společnostech, kde veřejná politika není v tomto směru nějak tendenční a nenarušuje jejich distribuci. V tomto případě rozvrstvení žen napříč třemi skupinami odpovídá „normálnímu“ rozdělení reakcí na konflikt mezi prací a rodinou. V praxi ve většině společností veřejná politika straní té či oné skupině (ať už záměrně či ne), takže se procentuální zastoupení v jednotlivých skupinách v jednotlivých zemích liší.

Tři preferenční skupiny nejsou jenom jiné, ale každá představuje zcela odlišný hodnotový systém a rozdílné životní cíle. Odlišné preference vedou zákonitě ke konfliktům mezi různými typy žen. Muži jsou na rozdíl od žen ve svých preferencích mnohem homogennější a tím získávají nad heterogenními ženami konkurenční výhodu, která může být jednou z příčin „patriarchálního úspěchu“.

Odlišné preference mají pro mnoho žen za následek mnohem větší riziko konfliktu – např. je či není zapotřebí zvýšená podpora sítě předškolních zařízení; je pozitivní diskriminace ve prospěch žen, které by se tak mohly dostat na top pozice ve společnosti správná či ne, atd.? V jistém smyslu se dá říci, že v moderních společnostech neexistuje jediná reprezentativní skupina žen, ale tři odlišné a někdy konfliktní skupiny s velmi ostře rozdílnými preferencemi v oblasti práce a životního stylu. V USA dokonce konflikt mezi ženami orientovanými na práci a na rodinu dostal své vyjádření ve dvou ženských hnutích: feministickém hnutí zaměřeném na tzv. „osvobození žen“ a maternalistickém hnutí, které často akcentuje jako konfliktní témata otázky potratů a tzv. Dodatku rovných práv (Equal Rights Amendment).

Dosažení nového „scénáře“ pro rozhodování žen jistě neznamená, že by přestala zcela existovat jakákoli diskriminace na základě pohlaví, zvláště vezmeme-li v úvahu, že se definice tohoto druhu diskriminace nadále vyvíjí směrem k postihování i nepřímých forem diskriminace. Zároveň není možné předpokládat, že by se úroveň zaměstnanosti žen a volby ohledně životního stylu rychle přibližovaly ve všech zemích s „novým scénářem“. I ta nejliberálnější a laissez-fair politika stojí na institucích, zákonech, zvycích, kultuře či ekonomice, které spoluutvářejí chování žen. Rozhodování neprobíhá ve vakuu. Sociální a ekonomické faktory mají i nadále vliv a budou příčinou rozdílů v pracovní kultuře i v preferencích životního stylu žen mezi jednotlivými zeměmi.

Preferenční teorie svým důrazem na preference životního stylu dokáže predikovat:

Ženskou plodnost – četnost bezdětnosti a pro většinu žen, které mají děti, velikost jejich rodiny.
Strategie žen v oblasti zaměstnání v průběhu životního cyklu – volby mezi kariérou a zaměstnáním, prací na plný a částečný úvazek a příslušné hodnoty spojené se vztahem k placené práci.
Citlivost žen na veřejnou politiku, politiku zaměstnanosti, ekonomické a sociální okolnosti.

Preferenční teorie nepredikuje výsledky s absolutní jistotou ani tam, kde mají ženy skutečně otevřené možnosti volby, protože existují rozdíly v individuálních schopnostech i v socio-ekonomických faktorech prostředí. V moderních prosperujících společnostech se nicméně preference stávají mnohem důležitějším determinantem chování žen a možná i faktorem hlavním. Tři preferenční skupiny se liší v hodnotách, cílech i aspiracích a také konsistencí. Lidé, kteří argumentují, že rozhodování žen je vždy produktem vnějších vlivů, popisují vlastně případ adaptivních žen, které tvoří většinu. Specifickým znakem obou krajních skupin žen je, že nemění své životní cíle a to ani v případě, že se jim nedaří jich dosahovat.

Velká část sociální i zaměstnanecké politiky a nastavení systému sociálního zabezpečení je v současné západní Evropě založena na předpokladu, že dnešní ženy mají stejné životní cíle jako muži. Výzkumy ale ukazují něco jiného, muži a ženy nejsou zaměnitelní. Muži s daleko větší pravděpodobností zůstávají orientovaní na práci a roli živitele rodiny. Nepatrná menšina z nich je sice ochotna si se svými manželkami své role vyměnit, ale založit celou strategii na přesvědčení, že dojde k přílivu mužů do domácnosti a péče o děti, je přinejmenším nepodložené. Stejně tak je nefér a nebezpečné z hlediska dlouhodobých zájmů žen předpokládat, že je většina z nich orientovaná na zaměstnání a finančně nezávislá. Data prezentovaná Dr. Hakimovou dokazují, že tyto předpoklady neodpovídají realitě životů ani preferencí žen. Ve chvíli, kdy mají povinnosti v rodině, se velká většina žen v západní Evropě vidí v roli sekundárního a komplementárního živitele (viz tabulka č. 2). V případě absence finančního tlaku by si ve Velké Británii pouze 5% matek vybralo práci na plný úvazek, tři čtvrtiny by preferovaly práci na částečný úvazek a jedna pětina by si přála opustit trh práce úplně. Tyto výsledky jsou zcela v souladu s výzkumy v EU, které ukazují, že napříč jednotlivými zeměmi by ženy preferovaly nepracovat vůbec či na částečný úvazek, pokud jsou jejich děti malé.

Diverzita preferencí v oblasti životního stylu a v oblasti sladění rodiny a práce rovněž představuje rozpor s politikou Evropské komise, která trvá na tom, aby jednotlivé členské státy EU směřovaly ke konvergenci v modelu rodiny a dosáhly jednotné míry 60% zaměstnanosti žen v celé Evropské unii a 70% zaměstnanosti svobodných matek. Evropská komise považuje rozdíl v míře zaměstnanosti obou pohlaví tradičně za jasný indikátor „nerovnosti a nespravedlnosti, které ženy čelí ve svém každodenním životě“ (Evropská komise 2001:30-31). Tato interpretace však může být zavádějící. Rozhodnutí pro placenou práci je čistě osobní a jak ukazuje preferenční teorie (tabulka č. 3), evropské páry si v tomto ohledu volí z několika možných rodinných modelů.